Sada starých mistrů

Sada starých mistrů, 12 barev

Citronová žlutá (kurkuma), oranžová (oxid železa), rumělka (oxid železa), růžová (světlý kraplak s bělobou titánovou), červený oxid, fialový ultramarín s červenými podtóny, fialový ultramarín s modrými podtóny, modrý ultramarín, spinelový tyrkys, trávová zelená (chromoxid), žlutozelená (zemní hlinka), hnědá (umbra ardénská)

Barevná paleta starých mistrů v době renesance či baroka, jejichž obrazy můžeme obdivovat v galeriích, zdaleka nebyla tak rozmanitá, jako máme dnes k dispozici. Mnoho současných barev se začalo vyrábět teprve během 19. a 20. století s rozvojem moderní chemie. Např. Caravaggio (1571 – 1610) neměl k dispozici ani tři primární barvy (chyběla mu modrá), přesto si dokázal vyrobit zelenou (z měděnky nebo smícháním slonové černi se žlutou. (Slonová čerň se vyráběla pálením zbytků slonních klů). Také mnoho zelených odstínů na Van Goghových obrazech vzniklo až v průběhu času chemickými změnami v pigmentech.

Asi nejlépe na tom byl Peter Paul Rubens (1577 – 1640), který díky své obchodnické obratnosti prodával svá díla za mnoho peněz a mohl si tudíž dovolit i velmi drahé pigmenty, např. smalt (modrá) nebo tyrkys. Z dalších barev, které Rubens používal, je v sadě zemní zeleň, příbuzná okrům, přírodní pigment, který se získává ze země. Dále tmavý ultramarín, minerální pigment s malou krycí schopností, který se dnes již vyrábí uměle zahříváním sody, hlíny a síry. Při výrobě jsou barevné tóny vystaveny různým teplotám hoření. Ultramarínová fialová je směsí ultramarínové modré a ultramarínové červené. Je odolná světlu, ale ne kyselinám, v kyselém prostředí může zčernat. Ve vosku je vůči nepřízni okolí chráněna, díky tomu se některé velmi staré obrazy vytvořené technikou enkaustiky (malování horkým voskem) dochovaly ve dobrém stavu po několik tisíc let až do dnešní doby.

Dále tato sada přináší růžovou, která je směsí kraplaku (mořenový lak, alizarin), původně barviva získávaného z kořene mořeny barvířské (dnes již vyráběný uměle, uhelného původu), a titánové běloby, která se čištěním a srážením vyrábí z přírodních minerálů (rutil). Tato běloba se vyznačuje obzvláště vysokou krycí schopností, neměla by se však vypouštět do životního prostředí (ekologické téma č.1 v 80. letech). Díky vosku je ale zadržena a do prostředí se neuvolňuje. Kraplakem maloval i Diego Velásquez, z jeho barev uvádíme oranžový pigment oxidu železitého (dnes také vyráběný uměle pomocí srážení z vodnatého roztoku sulfátu železa.) Je absolutně stálobarevný a obsahuje vodní krystaly. Při zahřátí na teplotu od 180 stupňů Celsia se vodní krystaly ztrácí a vzniká červený oxid železitý (tmavě červená v této sadě). Velásquez i Caravaggio používali také umbru, přírodní zemní pigment, kde barvicími složkami jsou hydráty železa s hydráty oxidu manganového a silikáty oxidu hlinitého.

Hnědá umbra není ve schnoucích olejích docela světlostálá, olej reaguje s manganem a časem tmavne, zčerná, proto se do olejových barev doporučuje dávat jiné, stálejší pigmenty. A nakonec tu máme zelený chromoxid, který je chemickou sloučeninou chromu a kyslíku, oxid chromitý. Na rozdíl od oxidu chromičitého je nejedovatý. Vzniká zahřátím dichromanu draselného a síry. Je to obzvláště tvrdý, světlostálý, velmi odolný pigment s dobrou krycí schopností. Najdete ho např. na obrazech impresionistického malíře Clauda Moneta (1840 – 1926)

Uvedené pigmenty jsou bezpečné, nejedovaté, ve voskových bločcích jsou obsaženy ve větším podílu než ve studentské řadě. Částečky jsou jemnější, vyrobené v manufaktuře podle starých receptur.

Zdroje: Iva Hoňková, Jiří Houska, Barbora Hřebíčková, fa. Kreidezeit, Kremer, Re-Art

-využijí je i pokročilejší výtvarníci při náročnějších výtvarných technikách

– vysoký podíl pigmentu

– vyrobeny v České republice z lokálních zdrojů, ruční práce